Pages of my notebook.... - Články

Půlnoční, tedy spíše ranní škvár....

Tue, 03 Apr 2012 02:57:24 +0200

Mé prsty jedou po klávesnici a já přemýšlím… c napsat? Co udělat s blogem? Poslední dobou mám chuť dělat strašně moc věcí… chodit na procházky a fotit, psát, tvořit… Co mi v tom brání? Nemám foťák, ach ano v dnešním světě já nemám foťák, ale což já nemám spoustu věcí… třeba jarní bundu :D. Sem prostě tragéd. A taky by to chtělo čas a pořádný internet, byt i práci. Asi jsem přestřílíš náročná co? Když chci v dnešním světě alespoň trochu něco normálního… ale když u mě to nejde. Já jsem šílená… šílená žába zelená.

Možná jsem poslední dobou tak trochu v depresi… nesnáším odstrčení na druhou kolej a jak většina z vás asi tuší… teď se všechno točí kolem mé drahé lásky, kamkoliv přijdeme je to téma číslo jedna, och pravda všude ne, předevčírem se pro změnu řešil nad vínem kamarádčin nefungující sexuální život… já bych toho jejího chlapa nejradši podřízla…

Unavená a nešťastná jsem… šla bych spát, ale čekám na tu svoji princeznu… pracuje a kdybych si dovolila jít spát tak by byla má little pink princess velmi uražená, ovšem mohla by si uvědomí, že ona na rozdíl ode mě zítra do práce nejde… vrrr.

Právě mi v mém crazy playlistu hraje něco co už sem dlouho neslyšela… Imodium… Žiletko má lásko… bože já mám zase takovou chuť… ne ani z deprese prostě jen… vidět ten pramínek červené jak stéká po mé ruce… stejně je to každému jedno… ani člověk co se mnou žije a je denně si ničeho nevšiml… pálíš dál, tělo mí pálíš dál, za to tě mám tak rád….

Bože jak já nesnáším své myšlenkové pochody, když se mi chce spát… kdybych… je využila alespoň k něčemu více kreativnímu než k bezduchým žvástům a spoustu troj teček… jo příští středu se jde konečně k psychologovi, teda má drahá jde…. Jsem zvědavá jak to dopadne… vidíte? ZASE se rozhovor stočil k ní, ach bože a potom má 22. Jakože narozeniny, ach ano bude to velkolepá oslava v jedné rockové pivnici… teda pokud se jí to nepodaří zničit.. znáte to, největší ničitel překvapení je ten co má být překvapen, alespoň mě se to pokaždé daří…

Poď sem, pustím Iron Maiden, poď sem, nalejem ti za jeden poď sem, s barským nepijem, I´m sorry, I´m Lesbian.

Ach taky úžasná písnička… poslední dobou si při ní vzpomenu na jednu drahou kamarádku a na její hebkou… ehm tohle jste nečetli ano?O:-x

Ach bože jak já dokážu úžasně zaplnit stránky nesmyslným žvatláním… jo dneska mě dostal telefonát… volala máti. Mám pocit, že se o mě poslední dobou nějak abnormálně stará… volala mi už dvakrát za posledního půl roku… já vím že sem v prosinci slibovala, že tam v lednu přijedu a už je duben, ale… nějak nemám chuť se táhnout tam do té prdele na konci světe kde chcípl i ten poslední pes. Stejně tam budu muset jet já vím, ale… znáte to, a nebo možná ne, nebo vy máte možná svoje maminky rády. V tom případě vám závidím děti…

Asi končím, vyblila jsem všechno co v mém pomalu fungujícím mozku bylo, prosím na interpunkci a pravopis nehleďte… to by vám vlasy na hlavě vstávali hrůzou ještě další den, však vy víte že ohledně té gramatiky to se mnou není valné a zvláště, když sem unavená, víte dneska jsem celý den montovala kinematiky na podvozky u čmeláka… 118 podvozků… hrůza no někdy vám ten či jiný podobný horor dovykládám celý, brou noc děti moje, tedy pokuď tento hřbitovní škvár, který nazývám svým blogem ještě někdo čte, pochybuji když umím všechno tak hezky zničit… sebe, přátelství, lásky, a v neposlední řadě taky ráda ničím klávesnice, tak jo už opravdu končím, jo fakt věřte mi:)

PS: opravdu už poslední kec, ale kdyby jste se snad někteří divili proč jsem na to hodila toto téma týdne, tak… Svoboda slova se přece vyznačuje tím, že se svobodně vyjadřujeme, čož dělám ve všech rádcích uvedených víš:) HA! A máte to:-P

Svoboda slova?

Tue, 03 Apr 2012 02:17:23 +0200

Svobodu slova máme všichni a stejnou měrou, avšak ten kdo se chce dožít zítřka, ji nikdy v plné míře nevyužije…

Co by se stalo, kdyby můj muž byla žena …

Fri, 17 Feb 2012 00:53:26 +0100

….asi bych se stala lesbičkou:).

Je skvělé zase o tom vesele vtipkovat, protože před cca. dvěma týdny to takový joke nebyl. Můj drahý totiž na mě vybalil, po čtyřech letech plnohodnotného vztahu, že je pravděpodobně transexuál. Vtip? Ani náhodou.

* Avšak napadlo mě, že někdo někde má zjevně velmi krutý smysl pro humor a část mého já, ho toužila najít, a ten milý úsměv mu hezky pomalu servat.*

Po týdnu plném "co by kdyby…" jsem se však pomalu uklidnila a uvědomila si, že změna pohlaví u mé lásky, přece není důvod ho opustit (no dobře, důvod je to asi více než dostačující, ale když někoho milujete… no znáte přece tu reklamu od Kofoly ne?:) ).

Tak tedy po velmi vysilujícím týdnu, plném slz, křiku a hádek, se zasedlo k vínu s naší spřízněnou duši, kamarádkou a takovou soukromou psycholožkou (které tímto z celého srdce děkuji, a které těch osm hodin její terapie nebudu nikdy moci oplatit) a začalo se řešit co s tím. Po zvážení všech faktorů, bylo rozhodnuto - jde k sexuologovi. Dnes jsem ho tam doprovodila a celkem okay, jen jsem ho musela chytnout za límec a dotáhnout až do příjmu, jinak by se můj miláček otočil na patě a pelášil zpět do Kr. pole.

A jak to probíhalo? Vlastně nijak, dnes to byl spíše jen takový "přijímací" pohovor. Opravdu to nebylo tak, že by tam na hodinu došel pokecat si s psychiatrem a ten by mu po uplynuté době sdělil jste/nejste žena, jak si dnes naivně jedna lamička myslela (ne! Opravdu tou lamičkou nemyslím sebe:)). Nevím jak přesně dlouho to bude trvat, než sexuolog, psycholog a psychiatr a následně i jakási "porota" dojdou ke konečnému verdiktu, avšak zhruba ( +/- par měsíců) rok se v tom budeme plácat bez oficiálního potvrzení té či oné teorie, což bude spoustu myšlenek "co by kdyby…" a rozhodně to nebude lehký ani pro jednoho z nás ( zvláště ta operace, kterou jsme shlédly na videu a při nichž má žena měnila všechny možné barvy a málem se mi tu skácela). A co teprve ty další roky…

Je TO na palici že? Ještě, že má můj drahý, nebo spíše má drahá, tak chápavou druhou polovičku (já abych se nepochválila:) ).

Ale začínám v to vidět i jistá pozitiva. Např. jsem Bi, takže si to konečně třeba budu moci vyzkoušet se ženou, aniž bych měla výčitky svědomí, konečně nebude moci nadávat, že jako chlap musí uklízet… muhehe, rozšíří se mi obsah šminek a různých kravinek (už teď jich má víc než já!) a podobné vychytávky to má (i když jsou tu i jistá negativa a tj. žádné děti, ani svatba, pohrdání většinou okolí…)

Je děsné, že se na TO pomalu začínám těšit, ale asi jsem opravdu milující flegmatický blázen, co má nervy minimálně z titanu:).

Upřímně jsem zvědavá co by se stalo, či spíše stane pokud budou výsledky pozitivní či negativní. Budou to velmi zajímavé roky, našeho jinak nudného života...

Vánoce, vánoce přicházejí... bohužel

Thu, 22 Dec 2011 00:10:51 +0100

Nesnáším vánoce!!! Opravdu a upřímně je nenávidím, tenhle hloupý, absurdní, nesmyslný křesťanský svátek, který nemá s jejich vírou absolutně nic společného, ale slavit ho musí všichni. I já! Proč sakra já?! To mi opravdu musí všichni lidi hlásit, že pro mě mají něco k vánocům, abych na ně náhodou nezapomněla? Ach, jak ráda bych zapomněla… To by se mi, ale zjevně dostalo opovržení všech přátel a příbuzných. Úááá!

Je 21.12. večer… teď už vlastně 22.12, a já opravdu nemám ani jediný dáreček, ještě sem nad tím ani nezačala uvažovat. Dneska jsem asi dvě hodiny namátkou procházela obchody, že už něco koupím. Nekoupila. Přijde zbytečné vyhazovat peníze za nesmyslné, nepotřebné věci, které "vyměním" za další nepotřebné krámy.

Padá na mě splín… stromek máme jen díky tomu, že nám ho kamarádka darovala, popravdě vypadá jako by se přes něj přehnala vichřice s ozdobami.

Jednoduše mám letos tu pravou vánoční… depresi.

Anděl

Sun, 06 Nov 2011 14:59:52 +0100

Anděl mramorový,
Modlí se
ruce spíná k nebi.
Prosí
Za duši hříšníka,
Oroduje
jenž pod ním leží.
Pláče

Ona

Wed, 05 Oct 2011 18:00:49 +0200

Byla krásná,
byla vzdálená.

Jako průzračná bytost,
vstoupila do místnosti.

Mé oči, ulpěly na ní,
ta postava, ten důvtip!

Byla inteligentní,
byla obdivuhodná.

Pohledy všech jen pro ni plály,
a ona, ona vybrala si mě.

Tu všední nezajímavou myš,
tu šedou myšku obyčejnou.

Byla úžasná,
byla fascinující.

Když poprvé uslyšela jsem její hlas,
tu skvělou výřečnost.

Když poprvé ucítila jsem,
její hedvábné rty na svých.

Byla stínem,
byla vílou.

Pocítila jsem motýlí křídla,
dotýkajících se mě.

Pocítila jsem tu jemnost i dravost,
zavřenou v jednom těle.

Byla vášnivá,
byla hebká.

A pak zmizela,
já zanechána okouzlena

Zanechána zmatena,
ona rozplynula se v ránu.

Trochu jiný pohled na věc

Wed, 26 Jan 2011 21:20:07 +0100

Dám vám tak trochu jiný pohled na věc. Můj pohled, s kterým asi většina lidí nebude souhlasit.

Sebevražda, to je něco, na co dle mého názoru potřebuje člověk spoustu zoufalství, ale také spoustu odvahy.

Ano odvahy. Potloukat se jen tak apaticky světem to nikoho moc úsilí ani odvahy nestojí, ale aby si šáhl na svůj vlastní život, aby ho dobrovolně ukončil netušíc co ho čeká na druhé straně, na to je podle mě potřeba pořádná dávka odvahy.

Stoupnout si na most, vzít do rukou ostrý nůž, nabrat si hrst plnou prášků a uvědomit si, že už nikdy neuvidíte nikoho koho jste měli rádi, že netušíte co vás na onom světě čeká. Nebe,peklo či snad prázdnota?

Ano je na to odvaha (měla bych to sama dobře vědět). Podle mě to není nějaké zbabělství.

Je to dobrovolné rozhodnutí nad svým vlastním životem. Stejné rozhodnutí jako třeba při výběru povolání či školy. A nikdo nemá právo to odsuzovat jako něco špatného či zlého, nemravného.

Copak, když člověk není spokojen s tím co má, nemá pak právo to dobrovolně ukončit s touhou po
něčem lepším?

Občas lituji že jsem tak veřejná

Thu, 20 Jan 2011 05:45:46 +0100

Některé věci občas opravdu naštvou... třeba zmizelý entr a shift na klávesnici, když se zrovinka rozhodnete psát... njn to se stává a nebo taky dva dny mrtvý počítač, když váš milý stáhne vir. Ale život jde dál a teď už opravdu přestávám kecat a jdu spinkat (možná... jelikož objevila, že i pan Krchovsky se dá stáhnout na uloz.to /já tu stránku prostě miluji!/ a možná tedy bude číst a spát půjde až ptáci začnou vyřvávat. Tak tedy teďkom už se opravdu můžete vrhnout na článek, který souvisý s nadpisem:)

Víte…. Někdy sem chci něco napsat, začnu psat a pak si najednou uvědomím, že nemužu. Jde o to, že tenhle blog zná až příliš moc lidí. Přátelé, příbuzní, přítel. A s některými věcmi se prostě nechcu svěřovat svým blízkým. Hm, jo zní to divně ale je to tak.

Jsou prostě věci - temné, zlé, divné, psychopatické, sobecké - s kterými jsem ochotna se svěřit jen naprosto cizím lidem. Věci, s kterými bych ostatním jen ublížila. Věci, které SEM prostě napsat nesmím.

Ale co mám dělat? Zakázat jim to? Nemužu. Založit si "superextratajný" druhý blog? Ne díky, na to jsem moc líná a už několikrát jsem se o to pokoušela. Ale buď za A - byl přece jen objeven, nebo za B - mě tam nebavilo psát (čtětě -jsem líná)

Takže co mi zbývá?
Všechno napsat sem a jít se oběsit.
Nechat to být tak jak to je a dál to dusit v sobě.

Volím možnost číslo dvě, takže budu dál psát jen myšlenky "na povrchu" a doufám, že se jednoho dne neudusím.

PS: Prosím všechny lidi s kterými se stýkám, aby na tento článěk nějak nereagovali. Prostě jsem toho potřebovala alespoň trochu vypustit.

Všechno napsat sem a jít se oběsit.
Nechat to být tak jak to je a dál to dusit v sobě.

Volím možnost číslo dvě, takže budu dál psát jen myšlenky "na povrchu" a doufám, že se jednoho dne neudusím.

PS: Prosím všechny lidi s kterými se stýkám, aby na tento článěk nějak nereagovali. Prostě jsem toho potřebovala alespoň trochu vypustit.

Moje zkušenost/i

Sun, 16 Jan 2011 09:00:00 +0100

Povím vám jednu pohádku…
asi se budu opakovat, ale tentokrát na to půjdu trochu jinak.

Jedné letní nocileží čtyřleté dítko ve své obří posteli a nemůže usnout. Najednou ji něco nutí otevřít oči a zahledět se
do okna a tam je ON. Děsivý démon. Neví jestli je hodný či zlý, ale děsí ji. Rudá vrásčitá pleť, hnědé zakroucené rohy, černé oči, dlouhé nechty jezdící po okení tabulce vydávajcí táhlý nepříjemný zvuk. Rty zkroucené do zlověstného šklebu či snad úsměvu? Neví. Netuší zdali to má
být hrozba nebo pobídka, avšak nehodlá to zjišťovat. Zaleze si pod peřinu, víčka přimkne k sobě a do rána z pod té peřiny nevyleze. Ráno se vydá ke svým plyšákům a jednoho velkého pandu toho dne pasuje na svého bojovníka a ochránce a od té doby ji už ve své fyzické podobě žádný démon nenaštíví.

Tak, toto je má první oficiální zkušenost s paranormálním jevem. Prvním a tak trochu i poslední, jelikož od té doby se všemu podobnému vyhýbám jako čert kříži. Netoužím to zažít znovu, neprahnu po tom a nevyhledávám TO jako ostatní lidé, ačkoliv ono to hledá mně.

Nejsem tak realistická jako můj přítel, vím, že TO je všude kolem, ve tmě, ve starých domech, v jeskyních pod Stránskou skálou, ale z nějakého důvodu TO na mě nemůže, ani se mi TO nemůže znovu ukázat, jelikož já prostě nechci. A také mám teorii, že mě můj stále věrný plyšový panda jménem Méďa chrání. (ano jsem zralá na psychiatrii)

Kdykoliv procházím hustou tmou mám zavřené oči, dokuď nevidím světlo. Nebojím se násilníků a vrahů, bojím se tmy, té věci v ní, toho, že se zhmotní, pohltí mě

Idril se hlásí zpět k životu

Sun, 16 Jan 2011 02:57:59 +0100

Téda já jsem to s tím psaním poslední dobou opravdu přeháněla že? Ale nebojte mám dokonalou výmluvu.

A tou výmluvou je FUBko na net, no opravdu přiznejme si… chtělo by se někomu někam něco přidávat, když je rychlost internetu tak rychlá, že načíst samotnou úvodní stránku blog.cz trvá celých pět minut ne-li více? Prostě stručně a jednoduše jsem měla internetovou depresi, během které jsem přelouskala několik knížek
(právě teď aktuálně Škola noci a Vampýrská akademi - ani jedno není tak hrozné jako Stmívání) a několikrát porazit Číňani a Turky v Age of Empire II, ale od
0:00 16.1. 2011 mám svůj rychlý milovaný internet zpět, a ihned začínám s psaním a tím poposunuji sobotní plán na dnešek a tj.: Umýt nádobí, otevřít si jedno z vín co mám k dispozici a psát a psát a psát.

V plánu je: napsat alespoň jednu kapitolu ke VŠEMU a k tomu pár jednotlivých věcí co mám v plánu už asi milion let a jejiž seznam se čím dál tím více rozšiřuje. To víte nějaká ta básnička, zamyšlení, recenze, pobýdka ke zhlédnutí jednoho fajn seriálu atd.

K tomu jedna či dvě malé Pska… Za prvé jsem bez práce (už mě to nebaví rozepisovat a zase vysvětlovat, tedy jen jedno tentokrát za to OPRAVDU nemohu já) a Vánoce které byli docela dávno, i silvestr jsem si užila nudně, zvláště Vánoce nevánočně a jídlem z kočky (čtěte - Vitnamci). Doufám, že jiní lidé si je užili lépe.

Takže dobrou noc děti, jde se na kutě

Dlouho jsem nepsala že?:)

Wed, 22 Dec 2010 18:18:40 +0100

A je mi to líto,

měla jsem v plánu spoustu článků, keců, ke každému z témat týdně jsem chtěla něco napsat, ale znáte to... prosinec, shon, dárky, k tomu ještě chodit do práce, no prostě děs a hrůza. Myslím, že jsme z toho vyšťaveni všichni.

Sice jsem se zařekla, že letos ty zas... ehm no prostě že letos vánoce neslavím, ale znáte to.. rodina a tak. No prostě z mého neslavení vánoc se stalo narychlo shánění dárků. Už mám skoro všechny a samozřejmě jsem si jich nejvíce koupila pro sebe. No prostě mám novou Tinu Salo (teda skoro novou no... čtvrtej díl) a baťoh Nightwish Nemo (ten můj už byl vážně na odpis) no a ještě dokoupit pár posledních a můžu si natáhnout nohy. Žádný stromeček, žádný bramborový salát, žádné cukroví. Úleva, no co prostě se nažeru u rodičů :D.

Jo a taky si musím někde sehnat šátek/y. Včera jsem totiž zlikvidovala svoje vlásky a ano jsem na ježka. Šílené že? Všici z toho jsou na omdlení, ale když mě se na krku a na hlavě udělal fakt ošklivej ekzém a prostě svědilo to a štípalo a drbala jsem se a hlavu měla samej strup a pořád slepený vlasy od krve, no prostě humáč. Tak jsem se včera psychicky připravila (nemyslete si nejsem z toho nějak odvázaná, ale aspoň mám tu výhodu, že mi vlásky rostou rychle) koupila mašinku a s krvácejcím srdcem jsem si četla Zaklínačku Lotu a něchala miláčka, aby mě ošmikal.

Tak teď určitě vydýcháváte moje novinky, tak já jdu koupit masíko a začnu dělat svíčkovou:-) papa

Proč jsou lidé tak povrchní?

Wed, 08 Dec 2010 07:29:25 +0100

Nemáš ideální míry - tři mínus

Nechodíš každý víkend chlastat - dvě mínus

Nenosíš oblečení dle poslední módy - mínus

Proč většina lidí hledí jen na to, co vidí na povrchu a ne na to co je uvnitř? Proč když má člověk nedokonalý zevnějšek, tak ho hned odsoudí? To jsou všichni opravdu tak povrchní?

Nedokážou se bavit o ničem jiném než o tom kde byli chlastat, co chlastali, jak se poblili… jo a taky o práci?

Vždyť existuje tolik krásných témat - filmy, hudba, knihy, zvířátka, zážitky….

Víte, mám všechny ty tři vrchní "chyby" a dneska v práci jsem drsně poznala krutou pravdu. Nejsem považována za osobu hodnou zájmu ostatních. Jsem jen ta poslušná, hodná milá holka, kterou můžete o cokoliv poprosit, ale jinak? Kdo by se se mnou zahazoval? Komu záleží na tom jak se cítím?

Občas, v takovýhle chvílích si toužebně přeji nebýt originál, ale stát se jednou z mnoha ve stádu. Tou co je oblíbená, zábavná.

________________________

Sakra, ale jak mohu být zábavná, když oni nechápu ani hlášky z Trpaslíka?

VIII. Kapitola

Tue, 07 Dec 2010 20:04:44 +0100

Trvalo to dlouho, já vím.

Ale zatim to byla nuda ne? Tak by jsme to mohli trochu rozjet, začneme u téhle kapitoly:).

Ps: Doufám, že až ráno přijdu z práce, tak budu moci zklízet nové komentáře.

Zvoní a já
se nenápadně sunu ke katedře. Hm, asi tak nenápadně ne, povzdechnu si v duchu, když vidím jak mě pozoruje asi pět párů očí mých závistivých spolužaček.

"Hi, Mr. Sexton," pozdravím Sama.

"Co potřebuješ?" zeptá se též anglicky. Zní strašně nepřátelsky a odtažitě.

"Promluvit si."

"Nemám o čem s tebou mluvit ," odsekne a dál se věnuje balení svých věcí.

"Co sem ti sakra udělala, Samueli?!" zvýším trochu hlas.

"Nic."

Zuřím. Jak může takhle mi do očí lhát? Copak všechno byla jen hra? Jeho hra?

Spolužáci po nás zvědavě pokukují a nějak se nemají k odchodu. Je mi jasné, že těch několik málo vět pochopili a já rozhodně nestojím o žádné divadlo. Vypadá to, že Samuel o nic podobného také nestojí, ale je mu jasné, že já se tak lehce nevzdám.

"Půjdeme ke mně," zasyčí,
bleskurychle posbírá zbytek
svých věcí a dříve než se vzpamatuji, tak už stojí u dveří z učebny.

Popadnu svoji tašku a poslušně cupitám za jeho stínem, obrazně řečeno.

Jakmile za námi zapadnou dveře jeho kabinetu, zase zpustím.

"Proč jsi včera zase zmizel? Se mnou si nikdo zahrávat nebude, je to jasné?
Nejsem žádná panenka na hraní!" Uf, a je to venku, jakmile ze sebe dostanu všechen ten vztek je mi o hodně líp.

Samuel, který ke mně doposud stál zády, se najednou prudce otočí a z jeho očí srší blesky. Chytne mně za obě ruce a přirazí zády ke dveřím. Chci zaprotestovat, ale on mi nedá nejmenší šanci.

"Tak to prr holčičko, se mnou takhle nikdo mluvit nebude! Ani taková kráska jako ty! Jsem mnohem, mnohem starší než si dokážeš představit a ty nemáš nejmenší právo se mnou takhle jednat, když se ti pokouším zachránit ten tvůj podřadný smrtelný život!"

Oba dva ztěžka oddechujeme jako po dlouhém běhu a naše obličeje jsou u sebe zatraceně blízko. Naprosto netuším o čem to mluví, jen vím, že se ve mně vzdouvá další vlna zuřivosti a že mě děsně bolí zápěstí, které mi on drtí svým stiskem.

"O čem to zase-" začnu otázku, kterou nedokončím, jelikož se Samuel znenadání drsně přisaje na moje rty. Snažím se bránit, ale jeho stisk na mých rukou jenom zesílí. Nesmyslně mě napadne, že tam budu mít modřiny.

Jeho ústa jsou čím dál tím víc žádostivější, až mě nakonec celou pohltí a já už se nebrání. Plně se věnuji té spalující vášni, jenž naplňuje celé mé tělo. Jeho drsné polibky neustávají, ale alespoň pouští mé ruce. Pouští, protože je potřebuje na něco jiného.
Jednou mi zajede do vlasů a snaží si mně přitáhnout ještě blíže a druhou zajede pod moje tričko k mým prsům.

S rtů mi unikne sten. Chci ho, tak strašně po něm toužím a cítím, že o po mně též.

Rychle se přesunujeme k jeho pracovního stolu. Vysadí mě na něj a já ho obkročmo obejmu nohama. Nedočkavě mu rozepínám pásek u riflí a on mě vyhrnuje sukni, když tu se ozve zaklepání na dveře.

Polekaně od sebe odskočíme a mezitím co já si upravuji tričko i sukni on sbírá okolo poházené dokumenty.

"Come in," řekne Samuel, když se klepání ozve už počtvrté a jeho kabinet i já jsme "uklizeni".

Do dveří strčí hlavu ředitelka školy. "Ehm, vše v pořádku, pane Sextone?" zeptá se podezíravě kostrbatou angličtinou.

"Jistě."

"Tak co tu dělá slečna Amesbury?"

"Slečna měla jakési výtky ohledně mých hodin a toužila se se mnou o ně podělit," vysype z rukávu bleskovou lež.

"Opravdu, slečno?" otočí se ke mně ta stará čarodějnice.

Nahodím dokonale nevinnou masku a řeknu: "Ano, paní ředitelko, ale myslím, že už jsem vše co jsem měla na srdci, panu profesorovi řekla, takže mohu jít."

Dobrá, takže už můžete jít," odmávne mě a já se s radostí klidím.

Cestou ven ze školy si prohlížím svoje ruce, no samozřejmě. Okolo obou zápěstí mám rudé pruhy, které se v nejbližší době jistě zbarví do modra. A k tomu ještě ve mně vře spousta rozporuplných pocity. Neukojená vášeň, vztek, bolest, ponížení.

Vylezu z té šedé depresivní budovy a hned se na mě pověsí Denis, v očích desítky otázek a jednu z nich na mě hned samozřejmě vychrlí.

"Tak co? Měl pro tebe nějaké vysvětlení?"

"No," začnu neochotně, "nějak jsme se k tomu nedostali.

"Jak to? Víš co? Jedeme k nám a tam mi všechno povyprávíš," zavelí a já pokrčím rameny. Nejraději bych se teď šla někam zahrabat. Půlka těla mě bolí a mé ego se cítí poníženě, ale copak mohu odmítnout svou nejlepší kamarádku?

Vybrala jsem jednu z mnoha..

Thu, 02 Dec 2010 19:25:00 +0100

Těžké to téma týdne. Moje oblíbená kniha? Sakra, každou chvíli je oblíbená nějaká jiná.

Záleží na tom, co zrovna vyjde v mém oblíbeném sci-fi - fantasy knihkupectví, nebo na tom jaké mám období a "choutky". Někdy je to totální slaďárna, jindy pře magičovaná fantasy, či drsná sci-fi nebo dobrodružná detektivka. Ano, mám velký záběr. Povídky sice píšu ve stylu fantasy, ale moje četba je prostě to, co mi zrovna přijde pod ruku.Ať už babiččina harlekýnka, nebo taťkovo Remarque.

Kdybych měla začít s výpočtem oblíbených knih, která za ty roky čtení, mě chytla za srdce, tak začnu u zbožňovaného Harryho Pottera, přes dokonalého a inteligentního detektiva Nera Wolfa, dále se zastavím u sladkých dívčích románků Lenky Lanczové, poté zajedu navštívit Tři kamarády, pak se zase spustím do staroanglikánské doby Jane Austen a jejích nesmrtelných knih, přeplavu kanál do Francie a zabrousím do světa Alexandra Duma a jeho Hraběte Monte Christa. Dále se ponořím do doby krále Slunce a dokonalé Angeliky, poté se vrátím do své vlasti a zhltnu třeba Agenta JFK od Žambocha, Tinu Salo od Neomillnerové, nebo Tušení podrazu od Ondřeje Neffa. Poté přes oceán k Meg Cabot a jejím Deníkům princezny či Mediatorovi, pak zase zpět za Viewegh a jeho Výchovou dívek v Čechách.

To je zlomek mé četby, ale kdybych si měla opravdu zvolit jednu jedinou knihu mého srdce, tak se rozhodnu pro knihu, kterou mohu číst kdekoliv, kdykoliv a za jakýkoliv okolnost.

Knihu, která mě vždy zvedne ze židle.

Kniha, která mě rozpálí.

Kniha, jenž mě rozpláče.

Kniha která mě i rozveselí,

Kniha, která má více než 600 stran,

Kniha, jenž mě bavila ve třinácti, nezklamala ani v devatenácti, budu po ní toužit ve třiceti a zavzpomínám si u ní i v padesáti.

Kniha, která nese název Ptáci z trní.

Kniha, jenž vypráví o osudové kontroverzní lásce mezi knězem a dívkou, ale také nám může nabídnout mnohem více, než nějaký romantický tuctový příběh.

Ptáte se co? To už záleží jen na vás a na vašich tužbách, na tom, kterou část, postavu i dobu si oblíbíte a na tom, jestli si tuto knihu vůbec přečtete.

Nestíhám nesvačím a vše ostatní o čem jsem vám chtěla napsat:)

Tue, 30 Nov 2010 00:54:10 +0100

Už je zase půl jedné a já o půl páté vstávám... Se těch energi drinků nedoplatím, fakt že ne.

Jo včera jsem usla až ve dvě. To pak bylov práci

Vedoucí: "Ivi, ty spíš!"

Já: "Ne, trošku."

Jinak v sobotu jsem oslavila své krásné devatenácté narozeni, jsem zase o rok starší.

Nakonec přijela Věrýs a Budgie, popojílo se víno, medovina, whisky a hráli Aktivity. V šest ráno jsme usli při dívání se na Pottera sedmičku.

S titulkama a v debilní kvalitě, což ovšem neznamená, že by se Hermionin herecký výkon nějak zlepšil.

Jo a kdybych měla skener, tak vám ukáži Věrýsovu surikatu i s jejími úžasnými asociacemi:-). A víte, že já poznala obrázek Snapea, až když mu namalovala penis a koule?:D A jak jsem pantomimovala jabloň:-D No prostě kopec srandy.

Taky jsem dostala krásné fialové taliře od taťky a bábičky a od miláčka šedo-hnědo-bílou potkanici, kterou jsem pojmenovala Lady i s klecí. Věrýs, jako vždy originální mi koupila sadu - dětský náhrdelník, korunku a naušnice, jako vždy originální. Jo a taky kaktus a whiskas pro čičinky.

Jo a psala jsem vám už o novém koťátku? Je mírně řízlé s modrou britskou. Bílé tělo a modro-šedé flíčky (jeden je ve tvaru srdíčka) a jmenuje se Mazlík.

První dny okolo sebe s Mikešem chodili jak dva vrahové, ale teď už jsou nerozluční. Tj. spí spolu, jí z jedné misky, poerou se, hrajou si, olizujou se, otravují nás a likvidují nám domov.

Taky jsem chtěla pokračovat v psaní Zrozeni z krve, ale pak jsem se pustila do úplně něčeho nového, co zatím budu schovávat pod pokličkou.

Tak, asik už jsem na nic nwezapomněla, tak dobrou noc děti:)

IV. Kapitola - Rozhovor s Voldemortem

Sun, 21 Nov 2010 20:10:24 +0100

YAHOO! Konečně jsem to dospala, přesně jak jsem si slíbila: Do konce víkendu tu kapitolu napíšeš a basta! Tak a teď ještě uklidit ten bordel tady. Vidíte? Měli byste mě milovat! Dávám vám, mým drahým čtenářům, přednost před tak bohulibou činností jako je umývání nádobý a čištění kočičího wc. Tak dost keců a teď kapitola k povídce na kterou jsem nesáhla déle než rok. Jo a taky, než jsem tu kapitlu napsala, musela jsem si přečíst všechny předchozí díly. Ano, potupně uznávám, že jsem za tu dobu opravdu zapomněla o čem že jsem to psala. Tak už mlčím, abyste VY mohli číst:)

"Co se děje, můj pane?" zeptala jsem se okamžitě, jakmile jsem dorazila do jeho ložnice.

"Kde jsi byla?" vyštěkl na mě hned jak jsem zavřela dveře. Vypadá to, že je opravdu skvěle naladěn, ušklíbla jsem se v duchu, ale nahlas jsem jen řekla: "Ve svém pokoji, pane."

Cítila jsem, jak se mi snaží do hlavy a tak jsem se proti němu obrnila. Myslela jsem na ďábelské plameny spalující nevinné lidi, přesně jak mě tomu on sám naučil. Nemohla jsem v žádném případě riskovat, že by se dozvěděl o mé zradě. Nechtělo se mi ještě zemřít a doufala jsem,, že ho moje ďábelská představivost alespoň trochu uklidní.

"Až příliš dobře jsem si tě vycvičil," zamumlal navztekaně.

"Ano, ale jen a jen ke svým účelům," udělala jsem malé pukrle.

"Víš…" začal Voldemort a pomalu přešel k oknu, do kterého dopadala záře měsíčního světla, "mám mezi svými druhy zrádce. Teď už jsem si naprosto jistý."

"Jak jsi nato přišel můj pane?" zeptala jsem se ho sladce, přitiskla se k jeho zádům a obtočila své ruce okolo jeho pasu.

"Malcony měl, stále má jistý seznam na kterém figurují jména nečistých kouzelníků a zrádců. Bohužel, zjistili, že většina těch lidí někam zmizela. Neznámo kam. To se nemohlo stát jenom tak. Někdo ten pergament musel předat Brumbálovi!"

"A ty si myslíš, můj pane, že bych tě snad mohla zradit já? Ta která ti je ze všech nejvíce oddaná?"

"Nelži!" okřikne mě prudce, ale pak se uklidní. "Kdybys měla příležitost, kdybys věděla, že vyhraješ, zabila by jsi mě a, neváhala by jsi ani sekundu, ty couro."

"Jsem jen taková, jakou jsi mě stvořil. Nenávistná, podlá, zlá, myslící jen na sebe. To ty jsi ze mě toto udělal! Vykřikla jsem zoufale, ale ihned jsem si uvědomila, že bych měla lépe ovládat své emoce. "Ale nikdy bych tě nezradila, protože vím, že jsi ten mocnější,"pečlivě jsem volila slova, "a že bez tebe bych byla nic. Teď mám krásné šaty, žiji jsi v luxusu, nic mi nechybí."

"Ani tvá rodina?" chytne mě za ruce a bleskově otočí čelem k sobě.Jeho žabí mrtvé oči se zabodávají do mých a já se snažím
potlačit bolestivé vzpomínky na své rodiče a bratra. Během pár sekund mám svou situaci zase plně pod kontrolou.

"Ty a tví Smrtijedi jste má jediná rodina," řeknu chladně a on mě pustí tak rychle, že to nečekám a tvrdě dopadnu na zem.

Několik naprosto nekonečných sekund na mě hledí a já se ani nehnu.

Nakonec se jeho obličej trochu uvolní a on mi pokyne k posteli. Uf, takže jsem zatím vyvázla bez škod, oddechnu si v duchu a mezitím co se zbavuji oblečení, poslouchám jeho slova.

"Přesvědčila jsi mě. Kromě toho,
že mě nenávidíš, nemáš žádný důvod mě zničit že ano? Dávám ti vše po čem jen toužíš. Ano, věřím ti více než všem těm patolízalům kolem."

"Děkuji, můj pane," říkám a zcela nahá si lehám na jeho prostornou ebenovou postel .

"Tahle ne," zarazí mě, "otoč se." Poslušně se tedy otáčím, klekám na všechny čtyři vděčna, že se nebudu muset koukat na jeho slizký obličej. Cítím, jak jeho dlouhý úd proniká do mého těla, cítím je kostnaté ruce na svém zadečku, slyším jeho vzdechy a horečnatě přemýšlím, na koho mám tu zradu svést.

Když už je Voldemort hotov se svou ejakulací, mám jsem v hlavě skvěla vymyšlený plán, jen jsem nevěděla jak ho dotáhnout do konce. Naštěstí mi Voldemort sám pomůže.

"Mimochodem, myslím, že bych konečně mohl využít tvoje kouzelnické znalosti, kterým tě mí učitelé naučila, takže tě pověřuji tvým prvním úkolem."

"Jakým, pane?" zeptala jsem se s opravdovým zájmem.

"Zjistíš mi, který mezi Smrtijedy je zrádce. Teď, když už mám vládu světa na dosah nedovolím, aby mi to zkazil nějaký Brumbálův patolízal."

"Ale jak to mám zjistit, pane?" zeptám se naivně, i když jsem moc dobře vím, co tím myslí.

"Myslím, že znáš ty pravé způsoby, jak dostat z muže to, co chceš," poznamenal a významně se podíval do mého výstřihu.

Usměji se, ukloním a odejdu. Skvěle Voldemorte! Zasměji se, jakmile za mnou zaklapnou dveře do jeho komnaty.

Za chvíli asi budu zelená...

Sun, 21 Nov 2010 04:37:58 +0100

Právě teď jsem se definitivně rozhodla, že se odstěhujem! Co už je moc to je prostě moc. Tenhle dům! To je katastrofa!

Nebyli tu skříně - Fajn sehnali jsme skřímě

Bylo tu jen staré hnědé lino - Fajn sehnali jsme miralon a koberec a je tu koberec.

Vlhkost ve vzduchu? - Fajn koupil se vysoušeč.

Nejel jeden přímotop? - Fajn, koupili jsme si další dva.

Kuch. Linka jbyla rezavá, divně zapáchajcí? - Fajn, sehnali jsme jinou.

Začala zima, plesnivět zdi - Fajn, koupili jsme 1,5 litru SAVA a vyhnali ji.

Potuď jsem ještě měla jakési protesty jakože: Mě se tu líbí! apod., ale poslední dny a hlavně to co se stalo před chvílí mě opravdu dostalo.

Za prvé: je tu opravdu odporná zima.

Za druhé: plíseň vrací úder. Začala se plazit po stole a v koupelně. Zase zlikvidováno, i když jsem se málem udusila.

Další den na nás ta mrcha, ale vyzrála! Vylezla si na strop! Jak ji mám asi zlikvidovat rozprašovačem hm?

Po zjištění, že boj je zjevně nekonečný a že plíseň vede 2:3 jsme se dohodli, že se koncem roku stěhujem. Stále ještě se mi moc nechtělo. V podstatě už to vypadá trochu jako byt.

Ale právě teď mě dorazila taková maličkost. V klidu si poslouchám hudbu, píšu kapitolu k Cejchu, najednou se zarazím a strnule hledím před sebe. Idril vs. Plíseň - 2:4, ta mrcha se usídlila na klávesnici mezi písmenkem F a G! Tož toto už je jako vrchol!

Bojím se, že se jednoho krásného zimního rána probudím, mrknu do zrcadla a budu vypadat jako Shrek. Ne, díky. Zelená opravdu není moje oblíbená barva.

Welcome back

Sat, 20 Nov 2010 20:52:02 +0100

Naprosto, naprosto dokonalé video od T-mobile:))

Opravdu skvělezorganizovaná show,

zvláště když údiv přihlížejcích není hraný

a vše je opravdu zorganizováno

mezi obyčejnými lidmi:-).

Nechce se mi o tomto více rozepisovat,

jen jsem s vámi chtěla o něco takového podělit.

Kdo si chce o tom přečíst více,

může se mrknout k Budgiemu,

který mě s tímto videem seznámil.

Mě osobně se nejvíce líbí část,

která začíná v 1:23 minutě a pak

1:56 minuta. Ten výraz toho nechápajcího borce:-D

Ten nový vzhled...

Sat, 20 Nov 2010 02:00:00 +0100

Je jen takový dočasný a jednoduchý.

Kočka v záhlaví patří Emily

a obrázek jsem zjevně ukradla

na jednom sblogu.cz, který už neexistuje,

takže nemá asik cenu dávat zdroj na neexistujcí blog mne?

Jo a proč je dočasný?

Protože mi bílá lezla už na nervy,

ale zas Budgie mi slíbil nový vzhled,

bohužel bude nám ještě nějakou chvíly trvat,

než se dohádáme.

(o tom, jak bude vzhled vypadat

a o tom, že já nebudu nevěrná blog.cz

a neudělám si webovky,

ačkoliv dle jeho názoru má blog naprosto děsné nastavení)

Mimochodem:

článek je přednastaven a já si právě teď užívám "polední" pauzy

na své, tento týden, poslední noční.

A jsem ráda, že básnička se líbí!:-) Moc moc všem děkuji za pochvalu,

kterou si myslím ani nezasloužím

Pomíjivá

Fri, 19 Nov 2010 08:33:44 +0100

Fajn napřed vám (já už na to nemám slu) položím otázku. Je to co jsem napsala vůbec básnička? (čistě teoreticky by to mohl být volný rým ne?)Pokaď ne, tak mě prosím nebijte. Jsem po osmihodinové šichtě a umírám, jen jsem prostě chtěla něco napsat:). Jo a k předchozímu článku:děkuji mnohokrát za gratulace, ale opravdu není k čemu gratulovat. Pak se rozepíšu podrobněji, teď už ta (ne)básnička:).

________________

Noc zešedla, ztemněla

přišel večer.

A v té temnotě černé,

jako záblesk naděje jasné

snášela se k zemi první jediná,

vločka běloskvoucí

Jako přísvit lepších zítřků,

jako první posel zimních časů.

Rozevřela jsem dlaň

a pozorovala,

jak dopadá,

jak teplo mé ji ničí.

A po ní?

Jen kapka vody zůstala.

Vločka pomíjivá, nedosažitelná.

Zmizela.

Je naděje též taková?

Nedosažitelná, pomíjivá?