VIII. Kapitola

7. prosince 2010 v 20:04 | Idril |  Zrozeni z krve
Trvalo to dlouho, já vím.
Ale zatim to byla nuda ne? Tak by jsme to mohli trochu rozjet, začneme u téhle kapitoly:).
Ps: Doufám, že až ráno přijdu z práce, tak budu moci zklízet nové komentáře.

Zvoní a já
se nenápadně sunu ke katedře. Hm, asi tak nenápadně ne, povzdechnu si v duchu, když vidím jak mě pozoruje asi pět párů očí mých závistivých spolužaček.

"Hi, Mr. Sexton," pozdravím Sama.

"Co potřebuješ?" zeptá se též anglicky. Zní strašně nepřátelsky a odtažitě.

"Promluvit si."

"Nemám o čem s tebou mluvit ," odsekne a dál se věnuje balení svých věcí.

"Co sem ti sakra udělala, Samueli?!" zvýším trochu hlas.
"Nic."

Zuřím. Jak může takhle mi do očí lhát? Copak všechno byla jen hra? Jeho hra?
Spolužáci po nás zvědavě pokukují a nějak se nemají k odchodu. Je mi jasné, že těch několik málo vět pochopili a já rozhodně nestojím o žádné divadlo. Vypadá to, že Samuel o nic podobného také nestojí, ale je mu jasné, že já se tak lehce nevzdám.

"Půjdeme ke mně," zasyčí,
bleskurychle posbírá zbytek
svých věcí a dříve než se vzpamatuji, tak už stojí u dveří z učebny.

Popadnu svoji tašku a poslušně cupitám za jeho stínem, obrazně řečeno.
Jakmile za námi zapadnou dveře jeho kabinetu, zase zpustím.

"Proč jsi včera zase zmizel? Se mnou si nikdo zahrávat nebude, je to jasné?
Nejsem žádná panenka na hraní!" Uf, a je to venku, jakmile ze sebe dostanu všechen ten vztek je mi o hodně líp.

Samuel, který ke mně doposud stál zády, se najednou prudce otočí a z jeho očí srší blesky. Chytne mně za obě ruce a přirazí zády ke dveřím. Chci zaprotestovat, ale on mi nedá nejmenší šanci.

"Tak to prr holčičko, se mnou takhle nikdo mluvit nebude! Ani taková kráska jako ty! Jsem mnohem, mnohem starší než si dokážeš představit a ty nemáš nejmenší právo se mnou takhle jednat, když se ti pokouším zachránit ten tvůj podřadný smrtelný život!"

Oba dva ztěžka oddechujeme jako po dlouhém běhu a naše obličeje jsou u sebe zatraceně blízko. Naprosto netuším o čem to mluví, jen vím, že se ve mně vzdouvá další vlna zuřivosti a že mě děsně bolí zápěstí, které mi on drtí svým stiskem.

"O čem to zase-" začnu otázku, kterou nedokončím, jelikož se Samuel znenadání drsně přisaje na moje rty. Snažím se bránit, ale jeho stisk na mých rukou jenom zesílí. Nesmyslně mě napadne, že tam budu mít modřiny.

Jeho ústa jsou čím dál tím víc žádostivější, až mě nakonec celou pohltí a já už se nebrání. Plně se věnuji té spalující vášni, jenž naplňuje celé mé tělo. Jeho drsné polibky neustávají, ale alespoň pouští mé ruce. Pouští, protože je potřebuje na něco jiného.
Jednou mi zajede do vlasů a snaží si mně přitáhnout ještě blíže a druhou zajede pod moje tričko k mým prsům.

S rtů mi unikne sten. Chci ho, tak strašně po něm toužím a cítím, že o po mně též.
Rychle se přesunujeme k jeho pracovního stolu. Vysadí mě na něj a já ho obkročmo obejmu nohama. Nedočkavě mu rozepínám pásek u riflí a on mě vyhrnuje sukni, když tu se ozve zaklepání na dveře.

Polekaně od sebe odskočíme a mezitím co já si upravuji tričko i sukni on sbírá okolo poházené dokumenty.

"Come in," řekne Samuel, když se klepání ozve už počtvrté a jeho kabinet i já jsme "uklizeni".

Do dveří strčí hlavu ředitelka školy. "Ehm, vše v pořádku, pane Sextone?" zeptá se podezíravě kostrbatou angličtinou.

"Jistě."

"Tak co tu dělá slečna Amesbury?"

"Slečna měla jakési výtky ohledně mých hodin a toužila se se mnou o ně podělit," vysype z rukávu bleskovou lež.

"Opravdu, slečno?" otočí se ke mně ta stará čarodějnice.

Nahodím dokonale nevinnou masku a řeknu: "Ano, paní ředitelko, ale myslím, že už jsem vše co jsem měla na srdci, panu profesorovi řekla, takže mohu jít."

Dobrá, takže už můžete jít," odmávne mě a já se s radostí klidím.

Cestou ven ze školy si prohlížím svoje ruce, no samozřejmě. Okolo obou zápěstí mám rudé pruhy, které se v nejbližší době jistě zbarví do modra. A k tomu ještě ve mně vře spousta rozporuplných pocity. Neukojená vášeň, vztek, bolest, ponížení.

Vylezu z té šedé depresivní budovy a hned se na mě pověsí Denis, v očích desítky otázek a jednu z nich na mě hned samozřejmě vychrlí.
"Tak co? Měl pro tebe nějaké vysvětlení?"

"No," začnu neochotně, "nějak jsme se k tomu nedostali.

"Jak to? Víš co? Jedeme k nám a tam mi všechno povyprávíš," zavelí a já pokrčím rameny. Nejraději bych se teď šla někam zahrabat. Půlka těla mě bolí a mé ego se cítí poníženě, ale copak mohu odmítnout svou nejlepší kamarádku?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čtete to?

Ano 0% (0)
Ne 0% (0)

Komentáře

1 Mary-Ane Mary-Ane | Web | 7. prosince 2010 v 20:13 | Reagovat

Proooč? Jak si můžeš dovolit o takhle utnout? To není přece normální!!! fakt super popis, ale sakra nenapínej mě!!! Ale jako 5 hvězdiček je tvejch:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama