Říjen 2006

Něco o mě...

31. října 2006 v 20:45 | Uplakaná |  Moje zóna
Něco o mě, abyste mě lépe poznali.
Tak jsem úplně obyčejná holka, je mi patnáct let, a chodím posledním rokem na ZŠ. Byla bych ráda, kdyby mě přijali na střední knihovnickou školu. A pak na vysokou, asi historii.
Taky bych chtěla jednou dopsat svou knihu a vydat ji. Píšu i básnička, ale ty nejsou nic moc:-/.
Ráda čtu a pracuji na počítači a nerada se učím, což je na škodu.
Tak to je vše o mě, nic jiného mě nenapadá. Jestli chcete ještě něco o mě vědět, tak mi napište do komentářů, možná vám odpovím.

Proč pláču?

31. října 2006 v 20:22 | Uplakaná |  Moje zóna
Proč? Třeba kvůli rodině - kde mě nikdo nechápe. Kde se nemůžu volně vyjádřit svůj názor, jelikož ho hned zavrhnou. Že si doma nemůžu popovídat s inteligentním člověkem a že se rozpadá naše rodina.
Kvůli lásce - že mě nikdo nemiluje, že nikdy nebudu šťastná (románová láska asi neexistuje:-( ), jelikož se nemožná (což mi denně připomíná několik lidí). Že neexistuje nikdo, kdo by vyhovoval mým předtavám (tedy aspoň ne v reálném světě).
Prostě vždy brečím kvůli svým pocitům. Nikdy nebrečím kvůli vnější bolesti (třeba když jsem asi ve třetí třídě spadla z balkónu a zlomia si ruku, je to asi divné, ale nebrečela sem).
Jsem asi dost zvláštní tvor, což většině lidem moc nevoní.

Miluji knihy

31. října 2006 v 13:17 | Uplakaná |  Kecy, kecy, kecy....
Knihy jsou moje největší potěšění. Při čtení zapomenu na okolní svět, a jsem vtažena do děje knihy. Knihy jsou pro mě únik, únik před okolním světem a problémy.
Knihy jsou pro mě jiný svět. Svět o kterém vím, že mě nezklame.
Miluji knihy, přátele nadevše.

Sebevražda

30. října 2006 v 17:11 | Uplakaná |  Kecy, kecy, kecy....
Nad sebevraždou posledních pár dní vážně přemýšlím. Neodsuzujte mi, jestli si myslíte, že je to zbabělost. Já si taky myslím, že je to zbabělost, ale taky si myslím, že někdy není jiné východisko.
Jako v mém případě, někomu moje věci přijdou jako prkotina, ale já nechci nikomu ublížit. Vím, že stejně bych svou smrtí ublížila spoustě lidem, ale taky bych někomu (hlavně sobě) ulehčila.
Někdy se dokonce těším až přijde smrt a vezme si mě.
Poslední dobou sem strašně zoufalá!!:_-(:_-(

Rozvod

30. října 2006 v 14:18 | Uplakaná |  Kecy, kecy, kecy....
Včera mi mamka oznámila to co jsem už dlouho tušila. Naši se rozvedou. Naštěstí to pro mě nebyl takoví šok, jelikož už sem to věděla. Snad se stouhle pohromou vyrovnám, ale asi ne.
Taťku mám moc ráda, ale zas nechci ranit babičku, tak nevím jak se mám rozhodnout, kde bydlet. Jestli tam kde doposud nebo s taťkou. Jestli budu furt bydlet doma asi raním taťku a když se k němu přestěhuji, tak zas babičku, u které bydlíme. Je to pro mě dilema, ale snad se s tím vyrovnám líp než moji dva malí bráškové:-(. Fakt dilema. Co byste mi poradili vy?

Nemám matku

29. října 2006 v 19:51 | Uplakaná |  Kecy, kecy, kecy....
Zajímavé zjištění po patnácti letech života že?
Je tu, vlastně žije vedle mě člověk, který mě porodil, a kterého tak nazívám, ale není to moje máma!
Nikdy ani nebyla. Nikdy tu nebyla pro mě. Nikdy mi neporadila ani mi nepomohla. Nesedla si se mnou a nepovídala si se mnou o všedních věcech, jako co kluci? jak se mají kámošky atd...
Nikdy mi nepomohla, ani se mě nezeptala jak se mám a jestli něco nepotřebuji.
Jediného, čeho je a byla schopna je mi dát v pondělí kapesné, a když přijde z práce, tak se zeptat na známky.
To je asi taky důvod, proč nejsem schopna se nikomu, krom měho doživotního přítele Méďi, se nějakému člověku svěřit.
Nikdo netuší kdo jsem a jaké jsou moje pocity, jelikož navenek, působím jako veselá a vyrovnaná osobnost, a přitom mě sžírá tolik věcí...
To, že ¨nemám pravou mámu, s kterou bych si mohla popovídat, mi asi vždycky chybělo a často jsem kvůli tomu plakala, ale až teď si to uvědomuji v plné míře.
Poslední dobou mi chybí strašně moc.
Nikomu nikdy nepřeji zažít takový pocit, jako je žít bez matky, i když ji máte vedle sebe....

Můj všední život

28. října 2006 v 18:40 | Uplakaná |  Kecy, kecy, kecy....
Tak tohle se dá shrnout do pár vět. Je to každodenní stereotip.
Ráno v 7:00 vstanu, nachystám se do školy, letím na autobus a pak trávím půlku dne ve škole. Po škole jedu zas zpátky domů, naobědvám se, umyju nádobí, pohádám se z babičkou a pak se odlikydím do podkroví, kde obvikle sedím u netu nebo si čtu. Asi v 23:00 jdu spát a takhle takhle vypadá můj každodení žvot.
Nuda, nic moc. Někdy třeba vypadnu na výkend ke kámošce, nebo du na dízu, ale tohle mě moc nebaví

Proč jsem zřídila tenhle blog?

28. října 2006 v 16:21 | Uplakaná |  Moje zóna
Blog bude můj deník, který si všichni kdo přijdete na můj blog budete moc přečíst. Nic tu nebude vymyšlené, ani smyšlené. Budou tu mé pravé pocity, žádná přetvářka, kterou si ráno nasazuji na tvář, ne tady v těhle větách bude mé pravé já.
Já se totiž nesvěřuji nikomu, ani mé nejlepší přítelkyni, mám strah, že by mě nikdo nepochopil.
Možná, že to bude někdo číst, možná ne a možná, že mě někdo i pochopí....

Proč se můj blog jmenuje právě takhle?

28. října 2006 v 16:11 | Uplakaná |  Moje zóna
Proč? Protože nesnáším pláč a přesto brečím a často.
Pláč považuji za znak slabosti, je to jedna z věcí, kterou na světě nejvíc nesnámíším, a přesto se mu každodeně nedokáži zabránit. Nezastavím stavidla slz, které se mi tlačí do očí.